Tučňák výletní: Beskydská sedmička (B7) 2013 pohledem tučňáka

Když jsem viděla, jak tučňák sepisuje své povídání o našem týmovém výkonu, požádala jsem jej preventivně o „guest post“, abych všechny případné pomluvy kterých se dopustí mohla sama vyvrátít :)

No musím přiznat, že žádné pomlouvání se moc nekonalo, ale i tak bych ráda popsala závod i ze svého pohledu- přeci jen, byla to akce na kterou jsme se připravovali, těšili (tučnák) či s obavami vyhlíželi (já) celou sezónu.

Od chvíle, kdy mi tučňák 1.1.2013 oznámil, že jsme registrovaní mi bylo jasné, že nás čekají měsíce chození, chození a zase chození po horách. Zimní víkendové Lysacupy na jaře vystřídaly náhodné výlety po Beskydech, sem tam proložené nějakým závodem. Věděla jsem, že bychom si alespoň jednou měli zkusit noční pochod, abych věděla jak bude tělo reagovat na zátěž v době, kdy všichní normální lidé spí. Na nočním přechodu Lysá- Velký Javorník jsem zjistila, že pochod v noci je sice obtížnější, nicméně menší spací krizi jsem měla pouze těsně nad ránem v závěrečném stoupání. Nepovažovala jsem proto start Sedmičky naplánovaný na 22:00 za tak obrovskou překážku....ó, jak bláhová jsem byla!

Daleko více jsem se bála o své levé koleno, které začalo zlobit už někdy začátkem léta a bolest se postupem času přo zátěži stupňovala. Po Hostýnské osmě jsem proto navštívila ortopeda, který mi píchnul injekci a já čekala, nakolik to pomůže nebo zda budeme muset závod zabalit.

Den před startem už jsem byla notně nervózní a v hlavě se mi stále dokola honila povinná výbava, profil trati, co si vzít na sebe, co si vzít k jídlu....no prostě soustředění dokonalé :).

V den startu jsme se pomalu přesunuli na naši základnu- chalupu ve Frenštátě, zvládli registraci a snažili se do sebe nacpat poslední porce sacharidů (už mi ty těstoviny lezly i ušima).

Ač jsem věděla, že by mi odpolední spánek prospěl, nebyla jsem schopna zamhouřit oko, proto jsem aspoň ležela a koukala na film.

V osm hodin jsme nasedli do auta a vyjeli směr Třinec. U auta před náměstím jsem ještě předvedla malou etudu na téma „které triko vzít“, když jsem se asi patnáct minut rozhodovala (a čtyřikrát převlíkala), jestli bude vhodnější klasické termotriko s dlouhým rukávem, nebo o trochu teplejší a težší mikina – jo ta zima na startu vás prostě zviklá :)

No a pak už to šlo jako po drátku- pár fotek, požehnání, hymna, a najednou nás dav tlačí šílenou disko-zónou vstříc prvnímu měřícímu koberci. Pro tu umělou mlhu a světelnou šou, nad jakou každý epileptik musel zajásat, jsem vůbec nic neviděla, ale musím přiznat že hudební motiv z Pevnosti Boyard byl více než stylový...

Prvních pět kilometrů po asfaltu byla podle očekávání nuda, první cliffhanger však přišel o dost dřív než jsem očekávala- na posledním úseku cesty pod Javorovým začal tučňák zběsile šroubovat hůlky a já věděla že máme problém. Poté, co jsme se ujistili že na vině není ani startovní nervozita, ani naše proslavená ňoumovitost...ale že hůlky prostě po dvou letech vypověděly službu právě dnes večer.Spodní část není možné zaaretovat tak, aby držela v nastavené poloze, museli jsme se uchýlit k prvním improvizovaným změnám plánu. Já do kopce dostanu krátké hůlky, tam by mi to nemuselo tak vadit, a z kopce si vezmu zpět nové Leki (aby kolena měla co možná největší oporu)...no a uvidíme jak to půjde.

Na sjezdovce na Javorový jsem nasadila svoje tempo, takže nás začalo spoustu lidí předbíhat. Nechápala jsem, proč to tak hrotí už v prvním kopci, polovina měla jazyk na vestě a stejně musela už ve třetině kopce zastavovat...

Nahoře u vysílače jsme kromě spousty odpočívajících hobíku míjeli taky urputně skandující stanici Horské služby- hoši děkujem! Člověk by neřekl, jak moc projevená podpora v takovou chvíli potěší.

První stoupání jsme měli za sebou a věděla jsem, že nás čeká relativně příjemná hřebenovka přes Velký Javorový až na Ropici. Nebylo mi úplně dobře od žaludku tak jsem se přinutila sníst alespoň pár hroznových cukříků a pokračovali jsme v cestě. Ve dne příjemná procházka u mě ale rozpoutala krizi, ze které jsem se vzpamatovala až na Lysé.Pohodová a celkem jednotvárná trasa (spolu s dalšími faktory) přispěla k tomu, že se mi začalo chtít spát....

Postupně jsme přestávala vnímat cestu před sebou a úporně se soustředila, abych udržela víčka otevřená. Na občerstvovačce v Morávce jsem se snažila něco sníst a dostat do těla potřebnou energii, ale můj stále houpající se žaludek toho moc nedovolil. Zároveň jsme vytáhli kofeinový zázrak- žvýkačky Bitters (a hádejte proč se tak jmenují- ano, jsou opravdu, opravdu hnusné). Vydali jsme se do dalšího stoupání na Travný a já se snažila vyžvýkat co nejvíc kofeinu to šlo, aby se mi zároveň žaludek neobrátil úplně naruby. Vydržela jsem to pár minut, než jsem tu věc musela vyplivnout a doufala, že koňská dávka kofeinu mě probere. Strmý krpál sjezdovkou nahoru pro mě byl tak trochu požehnání- tepovka vyskočila nahoru a tělo se při zvýšené námaze trošku pobralo. Bohužel, jakmile bylo stoupání u konce a my jsme se ocitli na vrstevnicovém „obchvatu“ Travného, bylo to zpět. Asi každých deset vteřin jsem měla „blackout“, kdy jsem tak na sekundu odpadla do spánku, zbývajích devět vteřin každého intervalu jsem se snažila zaostřit pohled zpět na cestu před sebou, ale viděla jsem jako v mlze. V úsecích kde byla cesta širší a mohli jsme jít vedle sebe, se se mnou Tučňák snažil komunikovat a udržet můj možek v činnosti, bohužel naše konverzace probíhala asi takto:

Tučňák: „Tak mi pověz jak to máš vymyšlené s tou novou kuchyní. Už sis rozmyslela jakou chceš barvu?

Já: No....hmm.....asi cervenou....nebo..(dlouhá pauza)...nooo.. když já nevim jak se ta barva jmenuje....

(myslela jsem fialovou)

Ze sestupu z Travného do Krásné si pak už pamatuju spíše jen útržky:

- Sporťáky, kteří šli přes vrchol a po spojení obou tras nás mohutně předbíhali. Musím přiznat, že vůči jejich „Pravá...PRAVÁ...SAKRA! Jsem byla už od počátku imunní, za což se jim teď dodatečně omlouvám (nebylo to schválně chlapci, ale buďto jsem vás už vůbec neslyšela, nebo jsem nebyla schopna změnit směr své chůze).

- Pohled na svou nohu, která se chystá našlápnout do nějaké díry na cestě, který se mi naskytl po jednom z mých „blackoutů“. Tento úlek mi do žil napumpoval tolik adrenaninu, že se četnost mých výpadků na čas snížila na asi jednou za patnáct vteřin.

- Velmi intenzivní touha svalit se metr od stezky a spáááát. Celou cestu dolů jsem dokázala myslet jen na to, jaké by to bylo kdybych si hned teď tady mohla lehnout a nemusela dál šlapat. Dokonce můj chorý mozek začal spřádat plán na občerstvovačku: Věděla jsem,že mě Tučňák nenechá usnout a bude se mě snažit udržet bdělou, tak jsem vymyslela že jej pro něco pošlu (pití, meloun) a v mžiku se svalím na zem a usnu. Můj plán byl založen na důmyslné premise že až se vrátí, zželí se nade mnou a nechá mě aspoň pět minut spát....no nebudu vás napínat, plán nevyšel :)

- Obecně vzato si moc nepamatuju jak jsem se dostala dolů do Krásné a kdybyste mě tou cestou vzali dneska znovu tak ji asi nepoznám, jenom vím, že naše tempo bylo věru slimejší a měla jsem pocit že nás muselo předběhnout všechno, co stále šlo po dvou.

Na občerstvovačce v Krásné už jsem byla opravdu na dně. Můj sen o dokončení sedmičky se rozplýval v mlžném oparu mé ospalosti a já se dala do pláče. Bylo to k vzteku když jsem viděla závodníky, kteří na tom pravděpodobně museli být fyzicky hůř než já bez obtíží živě debatovat nad melounem se solí, zatímco já jsem seděla úplně psychicky vyčerpaná, drkotajíc zuby a s žaludkem, který vypadal že se každou chvíli definitivně vzbouří. Tučňák to bral sportovně (nebo se alespoň tak tvářil) a řekl, že takhle trápit se mě nenechá a když se to nezlepší, na Ostravici to zabalíme. Bylo mi to hrozně líto, ale byla jsem jsem s touhle možností už tak nějak smířená. Teď jsme ale každopádně museli jít dál- pořád chyběla tak hodinka do rozednění a byla hrozná zima, pokračovat dál v pohybu proto byla jediná rozumná varianta. Kopla jsem tedy do sebe endurošneka, nějaké cukry a začala žvýkat další kofeinovou žvýkačku a vydali jsme se na můj nejoblíbenější kopec- starou dobrou Lysou Horu. Zároveň jsme vytáhli naši tajnou zbraň- gumicuk! Nebyla jsem si úplně jistá, jak to bude fungovat, ale v této chvíli už nebylo moc co ztratit. Zahákla jsem se tedy za tučňáka, který nasadil strojové tempo, které jsme postupně ladili tak, aby se nám oběma šlo dobře. Nevím, co zafungovalo víc, jestli energetická a kofeinová vzpruha na občerstvovačce, nebo gumicuk, nebo snad kombinace obou, ale spát se mi už nechtělo a fyzických sil jsem stále měla dost, takže jsme v háku předbíhali jednu dvojici za druhou. Někde v půli stoupání na Lysou taky konečně vylezlo sluníčko a já tušila, že to nejhorší mám za sebou ( ano, je docela troufalé si tohle myslet před polovinou takového závodu, ale ukázalo se, že mé tušení bylo správné). Viděli jsem nádherný východ slunce nad Beskydy a já se pomalu začala dostávat do euforie. Cestou nahoru jsme předběhli snad stovku lidí a tempo drželi více než slušné. Gumicuk mě lehce táhnul dopředu, ale co bylo důležitější, nedovoloval mi polevit ze stanoveného konstantního tempa, které vpředu udával Tučňák. Náš zlepšovák budil docela pozornost a každý, koho jsme předbíhali měl potřebu se k tomu nějak vyjádřit. Už ani nevím kolikrát jsme za cestu slyšeli komentáře typu „ A můžu se taky zaháknout“ nebo „Vidíš, to jsme taky měli vzít“ až po „ jéé já chci taky“. Můj oblíbený ale byl „ No dívej, s tímhle můžeš chodit s Jarunou na výlety!“

Na sestupu z Lysé jsem si poprvé uvědomila, že mě vůbec nebolí moje obávané levé koleno. To mi dodalo další elán a nepříjemný šutrovitý sestup jsme zvládli poměrně v pohodě. Cestou už jsme začínali potkávat jedince, kteří na tom byli o poznání hůř. Jeden pán se dolů šinul se smrtelným výrazem v očích a studeným potem na čele, v dost nepřirozeném předklonu. Tipovali jsme, jestli jsou to akutní trávící potíže nebo „jen“ vyčerpání, ale každopádně to vypadalo, že tenhle pán moc daleko nedojde. Na Ostravici, i přes nepříjemný a nudný závěrečný asfaltový úsek už nebylo po mé krizi ani stopy a plán zabalit to vzal za své. Na přejezdu nás čekala moje maminka alias support tým, a vydali jsme se na občerstvovačku ve škole pro polívku a párky. Polívka po probdělé noci opravdu „bodla“ , zároveň jsem se snažila sníst alespoň kousek nějaké tužší stravy, abych se zbavila toho šíleného pocitu žaludku na vodě. Párky možná nebyly ideální volba..ale nic jiného kromě tatranek k dispozici nebylo. U auta jsme si dali ještě kafe, které mamka přivezla v termosce a pokračovali v cestě.

Stoupání na Smrk mělo být tím nejhorším na celé trase- no mě to tak nepřišlo:) zaháknutí v gumicuku jsme pokračovali ve stíhací jízdě a mě i tučňáka to evidentně bavilo. On měl dost sil aby táhnul, já měla dost sil abych držela zvýšené tempo. Na slavných „schodech“ nad Holubčankou mě sice táhl takovým stylem, že i přes mou snahu s ním držet krok a tepovkou kolem 180, jsem myslela, že ten gumicuk musí prasknout jak to rval nahoru....ale oba jsme se tím celkem bavili. Na Smrku jsme v souladu s politikou „nahoře nezastavujem“ hned pokračovali v sestupu. Ten po počáteční zajímavé pasáži byl víceméně zdlouhavý a nudný a já se modlila, abychom už byli v Čeladné. Tam jsme na další občerstvovačce něco pojedli a já preventivně vyměnila ponožky, i když jsem žádné náznaky puchýřů ani jiných problémů nezaznamenala.

Čekalo nás nudné asfaltové stoupání na Čertův mlýn a Tučňák opět vytáhnul gumicuk. Myslela jsem, že tohle zvládnu sama, přecijen byla to nenáročná asfaltová cesta, ale tak když chtěl, zahákla jsem se. V závěru asfaltové cesty jsme gumicuk zase sundali, na Tučňákovi už byla vidět nastřádaná únava a nevypadal tak svěže jako dosud. Po kontrole na Čertově mlýně nás čekal nepříjemný a vskutku nekonečný úsek na Pustevny. V prudkém klesání mě začaly itenzivně bolet chodidla a cítila jsem bolest v pravém kotníku, ale Tučňák vypadal ještě o něco hůř. Mátožně klopýtal po cestě za mnou a už toho ani moc nepovídal. Vždycky, když tímto úsekem jdu, zapomenu, jak je vlastně dlouhý. Z Čertova mlýna to vypadá na Pustevny kousíček, proto když se cesta táhle a Pustevny jsou stále v nedohlednu, uvrhne to i odolného jedince do deprese. Na Pustevnách na nás kromě občerstvovačky s další polívkou čekal i support tým. Když jsme se konečně blížili a já zahlédlav dáli mávající maminku, měla jsem opět slzy v očích. Ani nevím proč, asi jsem si uvědomila že to asi opravdu zvládneme. Mamka se trochu lekla když mě viděla ubrečenou, asi to vypadalo že musím být opravdu na pokraji sil. Nohy mě sice bolely, ale věděla jsem, že když si chvíli odpočinu budou schopny jít dál. Vlastně jsem byla příjemně překvapená stavem svého těla- zatím ani jedna křeč, ani jeden puchýř, kolena nebolely, do kopce to docela ještě šlo... Bylo mi trošku líto když jsme se nakonec na Pustevnách rohodli pro zkrácenou trasu, ale když jsem viděla, že Tučňák na tom není moc dobře a spočítala si, že za světla bychom tu dlouhou určitě nedošli ( a víme co se se mnou děje po setmění), byla to celkem jasná volba. Vydali jsme se tedy po hřebeni na Radhošť, kde tou dobou probíhaly jakési slavnosti. Proplétali jsme se mezi turisty v žabkách a rodinkami s kočárem a stále mě nepřestalo udivovat, že i po sedmdesátí kilometrech v nohách jsme měli tak o polovinu rychlejší tempo než většina z nich :) Jedna postarší turistka dokonce na mou adresu prohodila: „Ale vy vůbec nevypadáte zničeně! To vás nic nebolí, nebo už začínáte cítit nohy?“ Krátce jsem jí vysvětlila, že já už začínám cítit ÚPLNĚ VŠECHNO a pokračovala v cestě:)

Při sestupu na Pindulu jsem viděla, že Tučňák je na tom velmi špatně. Nestačil ani mému tempu a bylo vidět, že každý krok je pro něj utrpením. Když mi navíc řekl, že ho chodidla bolí tak, že se mu z toho chce zvracet, věděla jsem že to není dobré. On Tučňák (na rozdíl ode mě) totiž není ani žádný simulant a ani žádná citlivka- takže jsem věděla, že nepřehání. Nabízela jsem že mu ponesu batoh, hůlky cokoli....nabádala jsem aby si vzal brufen, že to určitě pomůže, ale nechtěl. Na tom nejprudším úseku nakonec v zoufalství přešel z šouravé chůze do brutálního seběhu...no tak jsem ho následovala. Byla jsem překvapená, že po pětasedmdesátí kilometrech jsem schopná běžet (z kopce! A kolena nic!) a že je to dokonce příjemná změna. Nicméně když se cesta narovnala, přešli jsme zpět do chůze a agónie byla zpět. Před občerstvovačkou na Pindule mi navrhnul, jestli by nebylo lepší se na to vykašlat. Při té představě se mi lehce zatmělo před očima. Vždyť už nás čeká poslední kopec! Nakonec souhlasil, že si vezme brufen a uvidíme jestli to pomůže- pokud ne tak bychom to snad zabalili na té Pinduli.

Závěrečné stoupání na Javorník bylo překvapivě v pohodě- Tučňákova bolest polevila, tempo sice nebylo takové jako na začátku , ale byli jsme schopni bez problémů zvládnout i prudší úseky a najednou jsme byli nahoře. Tam opět čekala moje maminka, která s námi absolvovala asi polovinu sestupu na Horečky. To už se začalo stmívat a museli jsme nasadit opět čelovky. Tučňák se mě neustále ptal, kdy teda budou ty Horečky ( byl nějak fixovaný na Uhrovu příhodu o někom, kdo vzdal 1,5km před koncem na Horečkách a museli pro ně jet) , když jsem mu vysvětlila, že Horečky jsou vlastně celý hřeben, po kterém aktuálně jdeme, byl mírně řečeno rozčarovaný. V pravidelných intervalech se mě ptal, jak je to jestě daleko, a já jsem mu nebyla schopna odpovědět, protože jsem si tu cestu už tak dobře nepamatovala. Každopádně, to co bylo možná v reálu 5km se zdálo jako 15. Už jsme slyšeli hluk města, viděli světla, ale sami jsme ještě byli někde hluboko v lese. Konečně vidíme tenisové kurty, vycházíme na cestu a dáváme se alejí na náměstí. Tučňák se opět táže jak je to ještě daleko, slibuju že teď už ne víc než kilometr, bolest se vrátila a je vidět, že teď je psychicky na dně zase on. Konečně poslední zatáčka a vidíme cílový oblouk. Opět mi po tváři tečou slzy, tentokrát už ale dojetím a úlevou, že jsme to zvládli. Ten pocit, kdy vám do cíle fandí špalír úplně neznámých lidí za to stojí. Stoupáme na KáDvojku, fotíme cílové foto (ano, strašně se mi nepovedlo, stejně jako to startovní), ujišťujeme se že jsme to zvládli.

Moc dlouho nepobudeme, je nám zima a tak nás support tým odváží na chalupu, kde upadáme do vytouženého spánku.

Už v něděli, přestože nohy bolí, mám na vyhlášení chuť se znovu přihlásit na příští ročník, dát ho lépe a v plné trase! Tak nakažlivou má závod atmosféru. Jako třešničku na závěr vyhrávám v tombole goretexové kalhoty Adidas, Libor Uher mi je předává s poplácáním po zádech a slovy „jsou sice pánské, ale to nevadí!“

Vyrážíme zpět do Ostravy já vím že se tenhle zážitek budu mít v hlavě ještě dlouho ( a taky že jo, tři noci po sobě se mi zdálo, že šlapu od kontroly ke kontrole :))

Co mi tenhle závod ukázal, když pominu limity vlastních fyzických možností, je zjištění, že s Tučňákem dokážeme fungovat jako tým. Byla jsem mu velmi vděčná za to, jak mě podpořil při mé noční krizi, dokázal se mi přizpůsobit a odsunout stranou vlastní cíle a plány. A za tohle mu patří největší dík!

Zároveň chci poděkovat našemu support týmu- mamince, která nám celý víkend dělala servis a čekala na nás se slovy povzbuzení na kontrolách.

No a na závěr díky všem pořadatelům, závodníkům i všem, co nám fandili jako po trase tak v cíli, za úžasný zážitek!

Za rok doufám na viděnou!